Co mi kuře vyprávělo

Kdo už malé kuře viděl, tak mi dá za pravdu, že kdybyste ho zvážili po vylíhnutí z vajíčka , tak je o něco těžší než pírko. Jako slepičí oblíbenkyně, co mi lidi dali jméno Orel, jsem si vzpomněla na jedno prázdninové vyprávění lidi. Když byly děti malé, naší řeči taková odrostlá kuřata, jezdili na rodinné výlety poznávat svět. Jedna z cest vedla na návštěvu Moravského krasu. Pán, co tam byl průvodcem, se zeptal jejich skupiny, co je těžší. Jestli kilo peří nebo kilo železa. Pan průvodce nejspíše snědl vtipnou kaši, protože hned následovala jeho další otázka vtipe vylez. Zeptal se, jestli děti ví, kam skočil Šemík. Jestli do Labe nebo do Labi. To už všichni zúčastnění kroutili hlavami a nechápavě říkali, jestli pán nemá úpal ze sluníčka a nepotřeboval by přestávku. Nebo jestli není tak nějak ťuk ťuk na hlavu. Protože to ví každý, kdo chodil do ZDŠ tedy Základní devítileté školy, že Šemík skočil do Vltavy. S holkami jsme si to v kurníku vyhodnotili tak, že svět některých lidí je komplikovaný. A moc se v něm mluví. Mluví se tak moc, že vlastně jeden druhého neslyší. A když dojde na lámání chleba, mlčí jako ryby. U nás na dvoře je kohout Jenda. A ten je většinou v pohodě, ale jak o něco jde, světe div se, Jenda se nás zastane. Když něco zoslíme, tak nás postaví do latě. A netroufneme si ani malé koko kokodák. Celá drůbeží skupina stojíme v pozoru a ani nedutáme. Nejspíš proto, že šéf je na dvoře jen jeden. A poslouchat se musí. A to říkám já, slepice Orel, na psí uši a na slepičí snášení.